================================================================================
Kristina – mail 12.6.2017:
Péťo,
hledali jsme s Vaškem v tátovejch vzpomínkách a vlastně tam neni nic, co bys mohl na úvod říct. Mně by se ale líbilo, kdybys řekl něco v tom smyslu, že když dívka v tehdejší době měla UMPRUM a byla akademická malířka měla by být velmi suverénní, ba snobsky nafoukaná. Babička byla stoprocentní opak, proto se na ni taky tak dobře vzpomíná, svoje umění i talent podceňovala a když šla malovat, jako by měla špatné svědomí, že se nevěnuje rodině. Protože ale malovala ráda, někdy ten ostych překonala a na jejích obrázcích k naší velké radosti můžeme jasně vidět, jak Cholín milovala.
Promiň, že ti do toho tak kecám.
================================================================================
Marie – pamětní kniha výstavy – 27.8.2017:
Babička byla velký frajer.
================================================================================
Zdena – mail 8.11.2017
Jako malá holka jsem s Olenkou chodila malovat, někdy na Zatáčku, nebo ke Křížku, taky do parku.
Jednou jsme malovaly Sůví altán zdola od moruše, (Ola mi půjčovala olejové barvy), ona se zadívala
na můj spatlaný obrázek a vůbec nekritizovala šišaté sloupky a stromy, ale řekla jen: ,,chybí ti tam světlo….“
Slunce nesvítilo, bylo brzy ráno a já se dívala na ten tmavý obrázek. Pamatuji si to furt, obrazy musí zářit.
Když jsme pak nějakou dobu na Cholíně bydleli, vídala jsem jí brzy ráno, tak ve čtyři hodiny, jak stojí u zdi
v parku, tam kde je cestička schovaná v bezu. Stála bez hnutí, já se jí na to ptala a ona mluvila o Místě,
jak je důležité to místo najít, kde duše fakt spočine. No, trvalo mi to dlouho, než jsem to Místo našla.
Pokračování příště – naznačila Zdena 🙂
mail 13.11.2017
Olenka byla vždy tichá, nenápadná, laskavá. Ale uvnitř měla velkou sílu.
Existuje tarotová karta, jmenuje se ,,něžná síla“, je to dívka, která drží rukama
otevřenou tlamu lva. Na šatech má kytičky.(Ta dívka). A Ola byla taková.
Pevná jako strom. Jednou jsem se na někoho zlobila a ona mi vysvětlovala:
,,že si mám představit takový žebřík,
jako spletené šprycle z proutků, větviček a ty raší, rostou,
až do nebe. A na nich různě lidi. Stojí, lezou, padají.
Nadávají, mlčí, smějou se, pláčou. Ale neví, že tam lezou.
Někdo je výš, někdo zrovna dole. Dělají, co mohou…..“ Z
================================================================================
Ještě slíbil o babiččiných (vlastně prababiččiných) obrazech napsat Pepík. Tak to tu snad ještě přibyde.
================================================================================